Úterý



..to slovo mě začíná děsit.

Seděli jsme na lavičce a nechávali se prostupovat slunečními paprsky. Dva osamělé stíny. Ukradená chvilka. V jeho objetí jsem pomalu zapomínala na pachuť celého dne. Na loučení si nikdy nezvyknu. Těším se, až domů budu jezdit za ním a ne od něho.


Nějak nemám do ničeho chuť. Povinností přibývá a já jen hledám vedlejší uličky, kterými bych je obešla.  Ale vyjasňují se mi nové cíle. Hlavně ohledně knih a taky přátel. Na všechno je tak málo času. Bohužel.

To už je jaro?

Sedím doma za stolem, místo učení raději koukám z okna. Venku je krásně, ale já mám hlavu plnou povinností. Končí mi jarní prázdniny. Na návrat do školy se opravdu netěším. Určitě v tom nejsem sama. Co mě čeká? Rozmazané dny, snění o víkendu. O společných chvílích. Jen pohledy nestačí.












Bylo krásně


Mám takové menší (velké!) obavy, že k nám do Prahy letos už sníh nezavítá. Mrzí mě to. Na podzim se hlásalo, že má přijít jedna z nejtužších zim, co si budeme dlouho pamatovat. Já se na to těšila a teď jsem zklamaná. Čechám se tuhé mrazy a vánice vyhnuly. Mnoho lidí se asi raduje. Já vzpomínám jak ráda jsem jako malá chodila s mamkou bruslit na zamrzlý rybník, bobovat na kopečky v naší čtvrti a hlavně jak jsme jezdili s přáteli na týden na hory. Letos jsem byla lyžovat jednou, o zamrzlém rybníce si nechávám jen zdát. Dostala jsem slib (výhrůžku?), že se mám těšit na pořádné vyválení ve sněhu. Pochybuji, že se to tento rok uskuteční. Doufám, že to v příštích letech se sněhem a ledem bude lepší. Budu si to přát před spaním.

Mám ale pár sněhových fotek. Jsou z nádherného slunečného dne, kdy jsme s přítelem konečně vyrazili do Prokopského údolí. Říkám "konečně", protože jsme si už v létě plánovali udělat si tu piknik, ale neuskutečnili jsme ho.









Neznámé knihy

Dnes mi bylo řečeno: „Ty čteš jenom neznámý knížky.“ Pronesla to spolužačka poté, co pohledem přejela titulek knihy, kterou jsem měla položenou na lavici. V tu chvíli mě to popudilo. Proč bych měla číst jen knihy, které zná každý? Ona je přesně ten typ člověka, co čte klasiku a je na to pyšná. A já si říkám, proč bych to kruci měla dělat? Jistěže chci mít přehled o slavných dílech, která zná celý svět a která dávala základy tvorbě dalších autorů. Ale proto přeci nebudu číst knihy, které nejsou tolik známé, popřípadě vůbec.  Jednalo se zrovna o knihu, kterou mi daroval přítel, jen protože se mi líbil její obal. A díky tomu pro mě má velkou cenu. Mám ji ráda. Je to jen a jen má kniha. Pouze já vím, jakou cestou se ke mně dostala. V jejím příběhu je kus mého příběhu. A tak si říkám, proč se upínat ke knihám, které bychom měli číst, místo toho abychom prostě jen sáhly do regálu a koupili si titul, co nás překvapí. Možná příjemně, možná o něco méně. Vždy nám ale zůstane ten pocit, že jsme si knihu pořídili, protože jsme sami chtěli a ne proto, že patří mezi široce uznávanou literaturu. Vždyť to je trochu nuda ne? Já nechci mít nudný život ani (tím spíš) když jde o knihy.

Stále...


Stále přemýšlím, co se sebou, kam směřuji a co ze mě bude. Odpovědi nenacházím. A tak bloumám v čase a prostoru. Sleduji okolí, poslouchám a snažím se přijít na to, co dál. Dnes jsem šťastná, zítra chci být taky. A budu...možná i mnohem víc.

Už jen pro ty nejdrobnější chvilky stojí zato žít. 

Cesta

Hrozně moc jsem si chtěla sednout. K přijíždějícímu autobusu jsem se nacpala, co nejblíže to šlo, abych mohla nastoupit první a zabrat si místo. Nepovedlo se. Asi nemám tak bojovného ducha jako na první pohled křehké stařenky, dámy s umělými nehty a pupkatí chlapíci, kteří postávali kolem mě. Všichni mě předběhli a mně nezbylo nic jiného, než se vměstnat do prostoru připomínajícího harmoniku. Však víte, takový ten prostředek autobusu, který je upraven tak, aby se v zatáčkách dobře ohýbal.  Z podpatků mě bolely nohy a byla jsem v divném stavu apatie. Něco jako mírná únava z vína spojená s nostalgickou náladou. To, že jsem žádné víno nepila – vracela jsem se totiž z kavárny – je pouhý detail. Nevědomky jsem popustila uzdu fantazii a najednou se pro mě celý autobus proměnil. Už jsem ho nevnímala jako pojízdný kus plechu a dalších součástek. Připomínal mi spíše velkého tvora, který se hbitě proplétá krkolomnými ulicemi. A já byla sevřena přímo v jeho útrobách. V každé zatáčce se autobusová harmonika se skučením, funěním a skřípáním stahovala a opět rozevírala. Já jen fascinovaně hleděla na kožené přehyby a balancovala, abych se nezřítila na podlahu.  S každým hrbolem a poskočením jsem si přišla jako v žaludku hada plazícího se krajinou. A kolem mě bylo plno dalších myší, které při své cestě spolykal. Šedivé obličeje bez výrazu, strhané a unavené.  A já mezi ně zapadala.