Čaj bez cukru

"Já se to snad nikdy nenaučím"...prolétlo jí myslí snad po tisíc-té. Pak se ozvala ta druhá: "Víš kdyby jsi doopravdy chtěla, tak už to dávno umíš, jenže ty raději pozoruješ mraky."

Je těžké soustředit se s myslí roztěkanou do všech světových stran. Zavírají se mi oči. Na kávu je moc pozdě a na spánek moc brzy.

Asi se na veškeré učení vykašlu a buď se propadnu do peřin a nechám se houpat na vlnách spánku nebo se ještě chvíli přemůžu a budu si číst. Nesnáším, když za celý den nenajdu ani chvilku pro sebe, protože veškerý čas pohltí školní povinnosti. Ovšem za dva dny jsou opět prázdniny. Hrozně moc se těším.


Uprostřed zeleně


Jsem tvor městský. Každý den  trávím min. 20 minut v tmavých tunelech metra, mačkám se v tramvajích a předbíhám lidi v přeplněných ulicí pražského centra. Proto téměř neustále pociťuji touhu po přírodě. Svěžest luční trávy, stín vysokých stromů, průzračnost lesních potoků ... to všechno a ještě mnohem více mi v každodenním životě opravdu chybí. A posezení v parčíku obehnaném silnicí mi to opravdu nevynahradí. Včera jsme ale byli šikovní a našli krásné místo. Nad hlavami nám šuměla záplava listů a jen tu a tam probleskovalo slunce. Lehla bych si tu a vydržela tu harmonii sledovat věčně. A o víkendu vyrazíme na pořádný výlet.. za Prahu a ještě dál.







Stav čtivosti

Po dlouhé době jsem zašla do knihkupectví. Víte, já si raději půjčuji knihy v knihovně a peníze utrácím za spoustu jiných věcí. Ani dnes mě sem nezavedla touha po knize vonícím novotou. Sháním totiž dárek kamarádce. A co jiného dát fanatickému knihomolovi než knihu. Jenže se stalo něco, co jsem asi měla očekávat. Místo abych pátrala po vhodné dárkoknize, jsem začala listovat v dílech, co zajímají mě samotnou. Nechala jsem se jimi zhypnotizovat a naprosto pohltit. 
Nevím, jak dlouho jsem u toho regálu stála, ale vím, že ve mně opět začal klíčit ten známý pocit. Chuť přečíst všechny knihy světa nebo přinejmenším jejich velkou část. Tohle svírání kolem žaludku a pocukávání koutků úst se mi děje s jistou periodicitou. Střídají se mi období čtivosti a nečtivosti. A řekla bych, že moje nedávná nemoc mi jednu takovou etapu „musímpřečístvšechnonacopřijdu“ přinesla. Jak se říká: Všechno zlé je pro něco dobré. 
Nakonec mě z knihkupectví vyhnal hlad. Jinak bych tam možná stála doteď. Ale i tak mi dnes kabelku jedna nová kniha obtěžkala. Sice ne nová a neohmataná, nýbrž opět kniha z knihovny. Moc se těším, až ji otevřu a ponořím se do řádků plných krásných slov. Ještě ale musí chvíli počkat na poličce. Nyní mam totiž rozečtené dvě další knihy a ještě mě čeká povinná literatura. Vidíte? To je to mé čtecí období.


Těším se na spánek

Jednou z mnou nejvíce nesnášených emocí je zklamání. Řekněme, že mé velikonoce nedopadly zrovna podle mých očekávání. Nezbývá mi nic jiného, než se s tím smířit. Možná bych neměla psát články v takovém rozpoložení, v jakém se teď nacházím. Těším se až přijde spánek a odnese sebou dnešní den a spolu s ním všechny špatné pocity, co se ve mě míchají. Nicméně tu byly i pěkné okamžiky, které stálo zato uchovat si.





Přeji si najít čtyřlístek a vlepit si ho do deníku ...jako tenkrát.




Je přenádherná...jenže ani ona nezažene samotu.


Vše rozkvétá


Před nějakou chvílí jsem se vrátila z chaty.  Těším se až tam budu jezdit v létě. Polehávání u bazénu, popíjení ledového kafe, podvečerní procházky v polích. Teď je ale jaro a k němu patří rozkvetlé stromy kam se jen podíváme. Samozřejmě jsem neodolala a také na ně vytáhla foťák. :) Jsem moc ráda, že se i ve městě jako je Praha najdou tak krásná místa. Tuto alej mám kousíček od domova. Chodím se sem projít vždy, když nevím coby. A na jaře tu je kouzelně.









Za okny hřmí

Jsem ze sebe nešťastná. Když chodím do školy v jednom kuse si stěžuji, že nic nestíhám. Nemám volný čas jen pro sebe a pro to, co bych chtěla dělat. Teď jsem doma už pátý den. Ze začátku jsem jen ležela a odpočívala, jelikož mi bylo opravdu zle. Teď, když prášky splnily svou funkci a mě je lépe, se nudím. Místo toho abych byla ráda, že konečně mám čas na čtení, kreslení, psaní a všechno možné, jen bloumám a mám nijakou náladu. Co to se mnou je?
Na jednu stranu jsem ráda, že se ještě vyhýbám stresům ve škole. I když vidina toho, co všechno budu muset dohnat mě opravdu děsí. Na druhou stranu mi ten všední rytmus chybí. A hlavně mi asi chybí společnost. Sedět doma s čajem zatímco všichni ostatní mají něco na práci je pro mě trochu frustrující. Jsem pošuk.
 Měla bych si toho volna vážit a nějak ho využít. "Tak přestaň fňukat Lucie a začni něco dělat!" :D

Za okny hřmí a byt se noří do šedi. 



Asi mě nemá rádo

Tak nějak jsem nemocná. Jako vždy touhle dobou. Říkám si, jestli jsem vůbec alergická já na jaro nebo spíš jaro na mě. Ne, že bych ho neměla ráda, já jaro docela zbožňuji, až na to, že mi moc nesvědčí. Dnes jsem si zašla k doktorce a vylila jí srdce nad svým zoufalým stavem. Antibiotické kapky, prášky a nařízený odpočinek doma. Nestěžuji si. Škola mě poslední dobou moc nenaplňuje. Trocha volna jen pro sebe mi vůbec nevadí. Tedy ne, že by prospání celého dne, bylo efektivní využití času. Co nadělám, nemoc je nemoc. A tak čajíčkuju, přemlouvám se k povinné četbě a odpočívám.
Na zítřek jsem si ale naordinovala zdravotní procházku do knihovny a taky hodně objímání. Nechám se opečovávat. :)





Když víkend končí

Kéž by soboty byly nekonečné. Probuzení v objetí, snídaně v peřinách, plány na večer, romantické procházky, společné vaření, možnost políbit se kdykoli se nám zachce. Prosím, prosím ať je to tak napořád.




O chybění a nechybění

Dnes jsem si uvědomila velkou spoustu věcí. Na jeden den toho bylo až příliš.

Zaprvé: pokud se vám po někom nestýská neznamená to, že vám nechybí. A i když o tom ani nevíte, jste rádi, že zrovna tahle osůbka patří do vašeho života.

Zadruhé: tomu, kdo chybí vám, nemusíte ani trošičku chybět vy. Třeba vám to dá i sám najevo, třeba i před dalšími lidmi, kdy si potom připadáte jako totální idiot.

Zatřetí: nejmileji se k vám zachovají ti, které vlastně ani nemáte moc rádi, ale v tu chvíli vás to dojme.

Začtvrté: uvědomíte si, že jste se svým životem spokojení a neměnili byste, i když víte, že všechno není perfektní a tak jak byste si přáli.

Zapáté: už pomilionté si povzdechnete, jak už se těšíte na volné chvíle, co budete moci strávit podle svého, s těmi/tím, na kom vám záleží a komu záleží na vás.