Terasy Barrandov


Barrandovské terasy. Místo, které mě pronásledovala dlooouhou dobu. Jezdím autobusem přes Vltavu opravdu často a pokaždé mě, kdysi jistě impozantní budova, uchvátí. Toužila jsem docela dlouhou dob podívat se tam, a tak jsme si před nedávnem s přítelem zahráli na dobrodruhy a vyrazili toto tajemné místo prozkoumat. Když si nyní googlím historii Barrandovských teras, nemůžu uvěřit, jak to zde dnes vypadá. Jak je možné, že dříve tak proslulá a významná dominanta, je nyní jen zpustlá, zarostlá a chátrající ruina? Je to opravdu škoda.
Když jsem procházela kolem míst, kde dříve sedávaly stovky lidí, popíjely víno s výhledem na třpytící se Vltavu, bylo mi tak nějak smutno. Z celé této budovy sálá nostalgie. Vzpomínky na minulost, smutek z přítomnosti, touha po budoucnosti. 










Pondělní výlet a tak dál

Často pozoruji lidi kolem sebe. Kolemjdoucí, o  kterých nic nevím a kteří nevědí nic o mě. Přemýšlím nad tím, jaký mají život. Jakou mají práci, zda bydlí v domě, či malém bytečku, mají hodně přátel? Jsou šťastní? Konstruování světů neznámých postav.
Co by napadlo je, kdyby se zadívali na mě? Nemyslím, že to kdy někdo udělá. Všichni spěchají za svými starostmi, povinnostmi, radostmi, maličkostmi. Kdo dnes bude chvíli jen tak sedět a snít nad osudy lidí míhajících se ulicemi? Leda snílci, které baví sledovat svět.
A nejlepší je snít společně.
Zachumlaní v peřinách, u hrnku kávy v malinké kavárně, na výletě, v parku, v tramvaji. Kdekoli. Ale spolu.

Místo školního výletu, na který jsem nemohla jet, jsme si udělali výlet vlastní. Byl to skvělý den plný zážitků a splněných přání. A nejlepší na tom je, že před sebou máme dva měsíce plné takovýchto dní. Juuuch :)











Společné chvíle

 Zbožňuji je. Prostě se jen procházet, povídat si, sednout si na lavičku a sledovat plynoucí mraky. Sníme o budoucnosti blízké i vzdálené. Představuji si nás v cizích oknech a balkónech. Nesuďte mě. Někdy si přeju, aby byl můj život filmem. Aby všechny ty skvělé chvíle byly natočeny a my si je mohli po večerech promítat přes celou zeď. To by bylo krásné. :)




Už delší dobu jsme se chystali na piknik. No vlastně jsme si ho slíbili už loni v létě, ale tehdy se nám nepodařilo ho uskutečnit. Včera jsme to změnili. Počasí bylo opravdu nepříznivé. Nad hlavou se nám honily tmavé mraky, chlad zalézal pod svetr a hrozil déšť. Nám to ovšem nevadilo. Užili jsme si skvělý piknik. A těším se na všechny další pikniky, které nás ještě čekají.





A ještě jedna kouzelná věc se stala. Překvapení. Dostala jsem překrásnou kytici a k tomu úžasný hrneček. Prostě jen tak. Protože jsem milována. Až mam pocit, že si to všechno nezasloužím. 
Mám neustálý pocit štěstí, až se mi chce křičet. Zítra máme v plánu pořádnou procházku Prahou. Malinké uličky, staré budovy, zapadlé kavárny. Bude to skvělé.
Omlouvám se za ty přeslazené řeči, já si teď prostě nemohu pomoci. :)




Road


Školní "půlroční" práce stvořená za jedno odpoledne. Přítel byl velice statečný a ochotný model. Dlužím mu (nejen) velkou čokoládu/kafe/zmrzlinu. :D Je skvělý pocit být podporována od svých blízkých v bláznivinách, co vytvářím. Snad už se brzy na nějaký ten road trip vydáme...nejen v myšlenkách. 






tajemství a poklady


já: nevím jestli ten lístek vlepit do deníku nebo jestli ho ukrýt do kufříku na vzpomínky
on: já bych to vlepil do deníku a ten bych posléze uložil do kufříku
já: jenže já těch starých deníků mám hodně a do kufříku se nevejdou, asi ho dám do deníku
on: tak zatím to dávej tam a pak pořídíme lodní kufr
já: tak jo. a jednou ho ukryju na půdě, aby ho mohla objevit moje vnoučata a mohla v něm hledat tajemství a poklady

jsme
snílci
navždy
budeme







Do mraků

Tento víkend bude krásný. Nejen, že mě snad už konečně přestane bolet pusa, ale hlavně budeme spolu. A že máme plánů dost a dost. Nejspíš dvě divadla, knižní outlet, možná Petřín/Náplavka/park. Nebo všechno najednou. Cítíte už také chuť prázdnin? Ignoruji testy, které mě po návratu do školy ještě čekají. 
Je zvláštní jaký rozdíl je mezi fyzickou a psychickou bolestí. Dávám přednost pocitu štěstí a bolavému zubu. Ach jak já se těším. 
Moci tak roztáhnout křídla a vzlétnout k obloze. Mezi mraky a sluneční svit. Svoboda. Žádné povinnosti. Nekonečná volnost. 





Spousta ledu

Sedím doma s ledem na tváři. Nepřetržitě. Nic jiného nepomáhá. Ani kopce zmrzliny. Trhali mi totiž zub. Zmrzlina k snídani, zmrzlina k obědu, k večeři si (doufám) dám přesnídávku. Na jedu stranu jsem ráda že nemusím trčet ve škole, na druhou stranu si přeji mít tohle peklo už za sebou. Psaní na počítači jednou rukou, protože levá chladí tvář, je vážně otrava. A kéž by tohle byla jediná nevýhodná věc.
Trochu na mě padá nuda. Nevím jestli to je tím horkem nebo bolavou tváří ale nemam do ničeho chuť. Brouzdám od knihy k seriálům, od seriálu k filmu a čekám až přijede přítel a vysvobodí mě z téhle apatie. S ním je vše lepší. Do té doby...


Pod hladinou nyní


Aaach jak bylo krásně, jak se mi nechtělo vracet. Paprsky slunce prosvítající mezi lístky stromů, modré nebe po celý den, klid a pohoda. Až na to, že všechno pěkné se dříve nebo později pokazí. Nic netrvá věčně, u krásných okamžiků to bolí dvojnásob.  A teď nezbývá nic jiného než se opět ponořit pod hladinu běžných dnů, plynoucích se jeden za druhým. Musím najít nějaké maličkosti, na které se budu moci těšit. Něco, co mě bude držet nad hladinou. Dokud se nepotopím...nebo nenajdu pevnou půdu pod nohama.






S tužkou a pruhy

Zbožňuji čmárání. Zbožňuji knihy s ilustracemi. Kéž bych tyto dvě věci někdy v budoucnu mohla propojit. Prozatím mi slouží školní sešity. Nebo jakýkoliv útržek papíru. Naposledy strom na seznamu v kavárně u latte. Kavárny také miluji. Jsou to jedna z nejinspirativnějších míst. Kavárna s kamennými zdmi a výhledem na velký strom. Achch...
Sešit na češtinu...




A také mam ráda pruhy. Puntíky zas tak moc ne, ale pruhy jsou fajn.